Ing. Josef Mikšátko, CSc., znalec v oboru dřevo zpracování

Většina poruch dřevěných podlah je způsobena extrémními změnami jejich vlhkosti. Mnoho interiérů, ve kterých se montují nové dřevěné podlahy, je vytápěna radiátory, konvektory nebo podlahou. Relativní vlhkost vzduchu se v nich pohybuje poměrně v širokých mezích. Tam, kde není používán žádný zdroj vlhkosti, se v zimních měsících snižuje až pod 30 %. Tím nejprimitivnějším zvlhčováním prostředí – keramickými odpařovači – se docílí relativní vlhkost vzduchu kolem 40 %. Jak ukazuje následující graf není potřeba odpařit mnoho vody, např. v místnosti o objemu 50 m3 postačí 100 g vody na zvýšení r.v.v. z 30 % na 40 %.

Obrázek 1 – Diagram vlhkého vzduchu Na teplotu a relativní vlhkost vzduchu dřevo reaguje. Např. dubové dřevo má rovnovážný diagram mezi relativní vlhkostí vzduchu a vlhkostí dřeva při teplotě 20 °C zakreslen na následujícím grafu. Jiná dřeva mají vztah podobný.

Obrázek 2 – Vlhkost dubového dřeva Průběh závislosti je zjevně nelineární, nicméně údaje o bobtnání a sesychání se uvádějí pro celý rozsah změny od 0 % vlhkosti do maxima, které odpovídá 100 % r.v.v., což bývá při vlhkosti mezi 22 % až 35 % podle druhu dřeva. Pro některá podlahová dřeva jsou tyto údaje v následující tabulce. Jsou seřazeny podle klesající stability:

Tabulka 1 – Sesychání vybraných dřev

Vliv vzdušné vlhkosti na rozměrové změny dřev je možno vypočítat podle uvedených grafů a tabulky. Jen je třeba myslet na to, že dřevo je velmi variabilní materiál a zde uváděné hodnoty jsou jen průměry z měření uvedených v literatuře. O jejich původu se v podstatě nic neví. Obvykle se při rozměrových změnách počítá s průměrnou hodnotou mezi radiální a tangenciální hodnotou. Může to však při bobtnání být chyba, protože o celkovém přírůstku rozměru spíš rozhodují tangenciálně orientované vlysy.

Většina destrukcí dřevěných podlah vlivem vzdušné vlhkosti se odehraje na její dolní hranici. Už r.v.v. pod 40 % může vést k nepřijatelným spárám mezi prvky podlah, případně k deformacím tvaru, především tzv. korýtkování (viz obrázek 3 a 4). Relativní vlhkosti vzduchu pod 20 % vedou zpravidla k totální destrukci i třívrstvých lepených podlahovin, kde dochází k deformacím a delaminacím jednotlivých lamelek (viz obrázky 5 až 8).

Vysoká relativní vlhkost vzduchu překračující 70 % se vyskytuje u zděných novostaveb, pokud se příliš pospíchá na dřevěnou podlahu a nedostatečně se větrá. Je-li podlaha dostatečně odizolována a nemá kontakt s vlhkými stavebními materiály, může dojít k přenosu vlhkosti do dřeva zvýšenou r.v.v. Na podlaze se to projeví nabobtnáním, deformací tvaru a vzdutím podlahy.

Ve svých důsledcích daleko nepříznivější je přímé působení zbytkové stavební vlhkosti na dřevo podlahy (viz obrázky 9 až 11). Stavební konstrukce vznikající mokrými stavebními procesy obsahují různé množství vody. Ta se časem odvede do jiných materiálů nebo odpaří do ovzduší. Při teplotě 20 °C a 50 % r.v.v. se ve vybraných stavebních materiálech vytvoří rovnovážná vlhkost uvedená v následující tabulce.

Tabulka 2 – Vlhkost vybraných stavebních materiálů

Vyloučíme-li případy, kdy pod dřevěnou podlahu zateče voda, ať již dešťová nebo vodovodní, případně topná, což vždy skončí naprostou destrukcí podlahy, je největším problémem velká vlhkost podkladů při lepení podlah. ČSN 74 4505 Podlahy. Společná ustanovení formuluje po své revizi v čl. 5.14 požadavek tak, že nejvyšší dovolená vlhkost betonové vrstvy pro kladení většiny dřevěných podlah se stanovuje na 2,5 %. Jak ukazuje předchozí tabulka, může to být příliš. Někteří výrobci chemických materiálů pro podlahy přišli se stěrkovou hmotou na bázi epoxidové pryskyřice, která nanesená na mokrý betonový podklad ho odizoluje od dřevěné podlahy. Jsou tu však dva problémy. Jednak jsou v nebezpečí čela dřevěné podlahy přiléhající ke zdem, do kterých přechází vlhkost z podkladu (viz obrázek 12), jednak, jak známo, při vytvrzování betonu dochází vlivem jeho smršťování k trhlinám. Protože se přetrhne i stěrka, vniká vlhkost těmito trhlinami do dřevěné podlahy.

U vlysů je projev nabobtnání jednoduchý. Složitější případy mohou nastat u vícevrstvých lepených podlahovin, kde vrstvy mají různý průběh a jsou z různých materiálů. Překlížení samozřejmě velikosti rozměrových změn omezují, extrémní změny vlhkosti však způsobí nevratné destrukce a nezpůsobilost podlah k užívání. Např. při nabobtnání dvouvrstvých, tzv. duoparket může nastat situace, kdy dílce jsou natlačeny čely (viz obrázek 13), což je zdánlivě nemožné, protože rozměrové změny ve směru vláken jsou malé, zanedbatelné. Způsobí to nabobtnalá vrstva nosných latěk, která nášlapnou vrstvu natáhne.

Samostatnou kapitolou havárií dřevěných podlah jsou podlahy na podlahovém topení. Dřevěná podlaha je v zásadě v rozporu s požadavkem minimálního tepelného odporu vrstvy mezi zdrojem tepla a vytápěným interiérem. Obecně tedy není každá dřevěná podlaha na podlahové topení vhodná. Měla by být co nejtenčí z hlediska přenosu tepla, ale zase dost tlustá, aby byla tvarově stabilní. Je-li u teplovodního topení podkladem beton, musí absolvovat asi padesátidenní cyklus změn teplot topného media před montáží dřevěné podlahy.

Cyklus znázorňuje následující graf:

Graf 1 – Náběh teplovodního vytápění

Nerespektování náběhu může vést k destrukci dřevěné podlahy unikající vlhkostí. Další příčinou destrukcí je příliš velký výkon topení spojený s vysokými povrchovými teplotami nášlapné vrstvy. Dřevěná podlaha se vysuší jako při extrémně nízké r.v.v. Regulace r.v.v. v podlahově vytápěném interiéru nemá pro dřevěnou podlahu smysl. Uvádí se, že při přijatelné povrchové teplotě dřevěné podlahy 27 °C, je těsně u povrchu r.v.v. rovna asi 30 %.

Další kapitolou jsou mechanická poškození povrchu dřevěných podlah. Vyloučíme-li mimořádné případy, jsou největšími nepříteli dřevěných podlah boty, do jejichž podrážek se upevní kámen, ocelové jehlové podpatky a kolečka kancelářských židlí (viz obrázky 14 a 15). I méně korpuletní dámy dokáží jehlovými podpatky udělat z povrchu dřevěné podlahy něco, co připomíná pomerančovou kůru.

Módou poslední doby jsou venkovní rošty. Je to také dřevěná podlaha, i když v exteriéru, a i zde není nouze na poruchy. Rošty se vyrábějí z prken dovážených z tropů ze dřeva bangkirai, massaranduba, tali, merbau a některých dalších. Bangkirai je nejčastější. Poruchami jsou deformace prken, přetrhané nebo vytrhané vruty. Příčinou bývá nevhodné dřevo s velkým odklonem vláken (viz obrázek 16) a četné chyby při montáži. Základními zásadami je těchto několik následujících bodů:

• pokud je to možné, upevnit polštáře, na které se prkna šroubují do podkladu;

• rozteč polštářů volit v rozmezí 400 mm až 500 mm (pro tloušťku prken 25 mm) a každé prkno do nich upevnit shora dvěma nerezovými vruty o délce nejméně dvojnásobku tloušťky prken;

• vzdálenost vrutů od čel prken volit max 70 mm, ale ne tak, aby docházelo k čelním trhlinám (viz obrázek 17);

• nastavení prken za sebou provádět na polštáři;

• pokud se vyskytnou, vyloučit prkna s mimořádným odklonem vláken, rovněž prkna s vířivým průběhem vláken vyloučit nebo použít zkrácená.

Výčet všech poruch není a ani nemůže být úplný. V tomto článku se hovořilo jen o vadách dřevěných podlah. Nezapomínejme, že tisíce a možná miliony čtverečních metrů dřevěných podlah jsou krásné a bez vad.